• vmv

Ovci zvládne ostříhat za necelé dvě minuty!



Její cit pro ruční práce se začal objevovat už ve druhé třídě základní školy. Tehdy Eva Uxová (58), rodačka z Prahy, pletla a háčkovala na panenky. Svoje první velké „dílo“ zvládla už jako čtrnáctiletá dívka, kdy sama uháčkovala opravdový svetr. A přestože po studiích začala pracovat v pojišťovnictví, láska k vlně byla tak silná, že ji nakonec přivedla ke stříhání ovcí. Ve svých 45 letech se tak stala první střihačkou ovcí v Česku.


Eva patří mezi velmi společenské a komunikativní ženy. I to byl důvod, proč se téměř dvacet let věnovala práci v pojišťovnictví. Denní kontakt s lidmi ji bavil. Podvědomě ale cítila, že jí srdce táhne ke zvířatům. Časem si s manželem pořídili chalupu. Jenže velkou zahradu nestíhali sami udržovat. „K chalupě náleží velká zahrada. Jezdit z města za odpočinkem a vlastně celý víkend strávit sekáním zahrady se nám moc nechtělo. Samotné nás to nenapadlo, ale kamarád nám poradil, ať si místo sekačky pořídíme ovce a to nám sedlo. Zamilovala jsem se do nich na první pohled.“ přiznává Eva. S pořízením kadeřavých oveček ale vyvstala otázka, kdo zvířata ostříhá. A Uxovi zjistili, že střihači jsou nedostatkové zboží. „Střihače jsem sháněla strašně dlouho, neustále nikdo neměl čas. Mě ale nebavilo nikoho přemlouvat a tak jsem se rozhodla, že půjdu na kurz stříhání ovcí. A jak jsem řekla, tak se stalo,“ vysvětluje začátky své nové profese energická blondýnka. Kurz stříhání ovcí ale není nic jednoduchého a Eva se po jeho absolvování jako profesionálka moc necítila. Díky své odvážné povaze se na kurz stříhání ovcí vrhla ještě jednou. „Teprve potom všechno začalo. Seznámila jsem se s mužskými, kteří jezdili stříhat. Řekla jsem jim ať mě vezmou s sebou a moje stříhání se ze dne na den rozjelo na plné obrátky.“ doplňuje žena, kterou stříhání ovcí úplně pohltilo. „Začátky byly podobné jako v každé jiné profesi. Postupně jsem se prostříhávala k větším a větším stádům. Nejdříve to byli tři ovce, potom pět, dále už stáda o deseti ovečkách“ vypráví Eva, která se stala historicky první střihačkou ovcí v Česku. I proto jí možná práce začala přibývat. „Je pravda, že cokoliv jiného je žádané a lidem se samozřejmě líbilo. Že uvidí, jak stříhá ženská. A není to nic jednoduchého. Mně trvalo asi tři roky, než jsem si vytrénovala svaly, které jsou ke stříhání ovcí nutností,“ přiznává sympatická blondýnka. Stříhání ovcí je také o určité symbióze mezi střihačem a samotným zvířetem. Dalo by se trochu přirovnat k jízdě na koni. Střihač si musí u ovce najít společné těžiště, přidržet koleny, aby dokázalo zůstat na jednom místě. „Jestli tohle někdo nedokáže, potom je to problém. Ovce se vyškubne, uteče, všechno musíte opakovat a to nebaví nikoho. Navíc stříhání probíhá strašně rychle. Když má ovce pěknou, neslepenou vlnu a je dobře vykrmená, tak ji stříhám asi za minutu a půl,“ dodává s nadšením střihačka, která v padesáti letech vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Suchdole a začala pracovat jako zootechnička.

Eva Uxová navíc získané rouno zpracovává, což není v domácích podmínkách nic neobvyklého. Chce to jen trpělivost a čas. Vlnu je nutné přebrat, zbavit nečistot a vyprat. Vlna se v žádném případě neždíme! Sušení je ideální v polostínu. „K tomu stačí klasický sušák na prádlo. Menší kousky se dají položit třeba na nějakou síťku, ale já vlnu zpracovávám bez úpravy. Jednoduše si tím šetřím práci s praním, sušením a česáním. V podstatě čistím až hotovou přízi. Vlákna jsou srovnaná, nemusím je česat a zachovávají se mi barevné akcenty,“ vysvětluje Eva, která na vlastním kolovrátku vlnu spřádá a vyrábí šály imitující zvířecí srst. A je o ně velký zájem. Její originální vlněné šály v leopardím, zebřím či tygřím designu nosí ženy na Novém Zélandu i na Aljašce.




49 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše