• vmv

Rozhovor s Ivanou Bečvářovou



Vyrůstala v nádherném prostředí Šumavy. Mezi stromy, na loukách a v tlupě dětí viděla opravdový svět. Certifikovaná rodinná konstelářka a regresní terapeutka Ivana Bečvářová (49) jako malá zažila, jak se sklízí ovoce, zahradničí nebo včelaří. Po absolvování PF JU v Českých Budějovicích a práci novinářky ji osud nasměroval k waldorfské pedagogice a výchově ke „svobodě“.

Ivo, zabýváte se waldorfskou pedagogikou. O co se vlastně v to jedná?

Waldorfská pedagogika je pozoruhodnou a živou pedagogikou dialogu a vztahu. Jejím cílem je vychovávat ke svobodě. Základem jejího úspěchu je skutečnost, že pedagogové a rodiče vychovávají souběžně s dětmi sami sebe, aby byli schopni správně, vědomě, chápat projevy bytosti dítěte a pomáhat tak jeho vývoji nejen prostřednictvím učební látky. Při této výzvě je totiž stejně důležité "JAK" jako "CO". Pedagogové se intenzivně zabývají vývojovými potřebami dětí, opírají se o znalosti vývojové psychologie a učební plán waldorfských škol má pro každý jednotlivý rok pro děti připravené takové obsahy výuky, které odpovídají vývojovým potřebám dítěte v daném věku. Výuku nese především prožitek, tvorba vnitřních obrazů, rytmus, živý řád, vysoká míra tvořivosti, umění, apel na sociální dovednosti dítěte, posilování dovedností a zprostředkování znalostí o světě poutavým způsobem, tak, aby dítě svět stále s chutí objevovalo a nadšení pro něj si neslo po celý život. Zapalujeme v dětech ohně a vyživujeme jejich touhu po životě. Výuka probíhá v epochách, kdy se hlavní předmět vyučuje čtyři týdny, aby děti měly možnost se s obsahem epochy intenzivně spojit. Vše provází respekt k životnímu i pracovnímu tempu dítěte, ke zranitelnosti dětství. Třídní učitel doprovází svou třídu po celý cyklus, tj. od první do deváté třídy. Na waldorfských školách se neznámkuje, nepoužívají se učebnice, neboť si děti tvoří své, upřednostňuje se spolupráce před soutěžením. Waldorfská pedagogika klade důraz na dýchání výuky, od první třídy vyučuje děti dvěma cizím jazykům, učí je hrát na flétny, posiluje u dětí vztah k praktickému životu, nabízí např. šití, háčkování, pletení, tkaní, dřevořezbu, měditepectví, kování, sochařinu, zároveň je učí tvořit a umět žít v sociálně funkčním společenství. Cílem je vychovat všestrannou, živě myslící nemanipulovatelnou a tvořivou bytost s chutí objevovat svět, integrovanou osobnost, která bude zodpovědná za sebe a za svět. Pro učitele to znamená samozřejmě respekt a úctu k individualitě jednotlivých dětí a k jejich času vývoje.


Mohla byste trochu popsat, jak se vypadá obyčejný den ve waldorfské školce?


Ve školce i ve škole se děti vítají se svými pedagogy podáním ruky, pozdravem a pohlédnutím do očí. Pro pedagoga je to vzácná možnost pohlédnout ještě před začátkem společného díla do bytosti dítěte a vytušit, v jakém naladění, síle, za ním a za ostatními přichází. Podle toho mu pak během dne věnuje odpovídající péči. Ve školce i škole jsou jednotlivé části dne nabízeny dětem tak, aby přirozeně podporovaly rozvoj myšlení, cítění a vůle způsobem adekvátním věku počínaje ranním rytmickým, uměleckým, kruhem. Velký akcent je věnován pravidelnému dennímu a týdennímu rytmu, který navozuje pocit jistoty a bezpečí, společným činnostem jako jsou pečení, malování akvarelovými barvami a bločky ze včelího vosku a rostlinných pigmentů, práci s vlnou, zmíněným voskem, dřevem, také hojnému přirozenému pohybu venku. Ve školce se upřednostňují k hraní, k tvorbě a k práci přírodní materiály, zcela zde chybí svět médií, místo něj zde hraje hlavní roli lidský hlas, vlídné slovo, zpěv, vyprávění, říkanky, říkadla, děti intenzivně prožívají dech ročního koloběhu v hrách, písních, tancích, slavnostech, vládne zde rodinný duch, citlivě Vás obejme také interiér dřevěným nábytkem, dřevěnými hračkami, barvami látek, a hlavně pohodou dětí, které chodí do tříd věkově smíšených. Waldorfské školky a školy se zakládají "zdola", což znamená, že impulz k jejich vzniku a jejich realizace pochází od rodičů. Rodiče jsou ve waldorfské pedagogice jedním z rovnocenných partnerů v trojúhelníku dítě, rodič, škola/školka. Vysokou měrou participují na co nejlepším chodu tříd i školky, školy, jako celku, jsou nepostradatelnými a skvělými spolupracovníky a podporovateli.


Upozorňujete na to, že dětem chybí jakési „toulky,“ kdy děti neběhají venku s ostatními vrstevníky, ale komunikují pomocí sociálních sítí. Jaký má vliv tento uzavřený svět na vývoj dítěte?

Při natáčení jsem se zmínila o tom, že se dětem ztrácí schopnost si hrát. Čím dál častěji vidím rodiče s malými dětmi v kočárcích v situaci, kdy děti jsou naladěné na kontakt s rodiči, něco se jim snaží sdělit, chtějí tvořit vztah a přirozeně se skrz něj rozvíjet, avšak naráží na bariéru mobilních telefonů. Oba rodiče jsou skloněni nad displeji, pohlceni jejich nabídkami, osamělého dítěte s ručičkama stále nataženýma k rodičům, si všímá a "zachraňuje" teprve jakási vnímavá spolucestující. Schopnost hrát si pomáhají rozvíjet rodiče, dítě přichází zcela otevřené a světa neznalé. Je zcela vydáno napospas tomu, co mu rodiče nabídnou a zprostředkují, v jakém prostředí a jak je vychováváno. Jedna matka brzy ráno odstavila dítě v autobusu a rovnou mu strčila pod nos mobil s pohádkou. Dítě mobil odstrkovalo a odmítalo jej. Zdálo se, že už má této matčiny berle plné zuby. Upřímný úžas dětí zakrňuje před neustálou invazí umělého světa, děti upadají do apatie a letargie, jejich duše je přetížena, vlastní fantazie zatlačována, místo hřejivého tepla přirozených vztahů je požírá chlad a pohlcuje prázdnota.

V magazínu Na houpačce jste upozornila na to, že děti si mají především hrát. Prošla jste období zhruba do 8. - 9. roku dítě, kdy nastává fáze nazvaná Rubikon. O co se vlastně jedná a jak v tomto „krizovém“ období k dítěti přistupovat?

Rubikonem nazýváme duchovní krizi dítěte na prahu 9. a 10. roku života, který není většinové společnosti vůbec známý. Přitom se zde jedná o zásadní moment v životě dítěte, který kvalitou zvládnutí ze strany dospělých (tj. rodičů, učitelů, vychovatelů) rozhoduje, zda lidské JÁ bude v budoucím žití silné nebo slabé, zda člověk bude vybaven do života vnitřní silou ustát si svou vlastní cestu nebo zda bude klesat v promarňované touze jít kupředu - „za svým". Dítě prožívá velmi silnou a katarzní transformaci, kdy se vnitřně ocitá v blízkosti smrti a nového života zároveň, než však projde "branou", potřebuje vědomou a hluboce účastnou podporu dospělého světa. Dítěti se totiž rodí jeho JÁ na zcela hlubší úrovni než ve třech letech (kdy o sobě přestává mluvit ve 3.osobě a zaznívá poprvé osoba první ..JÁ, pro nás hmatatelný znak proměny). Prožitek Rubikonu přináší dítěti zkušenost, že již není součástí světa, že mu s konečnou platností končí dětství a že začíná prožívat (a tvořit) se světem vztah zcela nový, neznámý - já VERSUS svět, JÁ a TY..

Je opravdu pouze v rukou rodičů, jakého člověka z dítěte vychovají? Zdali bude opravdu silná osobnost s dostatečným sebevědomím nebo už toto má dítě předurčené v genech?


Oslovuje mě obraz řeky, která proudí a najednou zmizí kdesi v písku. Ztratí se. Takhle se rodičům mohou jevit jejich děti v okamžicích krizí, kdy se zdá, že rodičovská výchova neměla vůbec žádný pozitivní výstup. Avšak čas, zrání, dětem pomůže, aby se jednou rozpomněly na to nejlepší, co jim bylo dáno – řeka najednou na nečekaném místě vytryskne, proměněná a krásná. Například Rudolf Steiner, zakladatel waldorfské pedagogiky, dovedl domněle nevzdělavatelného hydrocefalitického žáka svou bravurně vystavěnou výchovou až k lékařskému titulu. Geny jsou jedna věc, vyživující a soustředěná výchova šitá na míru každému jednotlivci věc druhá. Jsem přesvědčena o její velké moci.

Řada rodičů v dnešní době poněkud tápe v tom, jak dítě vlastně zabavit, jak ho odpoutat od mobilního telefonu, počítače. Je to vůbec možné? Dokážou takové děti v dospělosti normálně fungovat?

Online svět a sociální sítě nabízí velké množství zábavy a komunikace. Avšak odvrácenou stranou tohoto efektního pozlátka je propadání se do sociální izolace, digitální samoty, nástup duševní tuposti, nezájmu o život, o svět, o sebe sama, jde o plíživou amputaci lidskosti. Kde jsou ta rána, kdy jsme jako děti nedočkavě skákali z postele a nemohli se dočkat, až budeme venku s ostatními dětmi, co všechno zažijeme, jaká dobrodružství! Odpoutat dítě od virtuálního světa možné je, chce to ale od rodičů až buldočí vůli tohoto cíle dosáhnout. Jak? Intenzivním a vytrvalým zájmem o děti a jejich trávení volného času, komunikací s nimi, čas offline, jasná pravidla, kdy jsme všichni mimo mobily, počítače atd., sebedisciplína rodičů, kteří mají být vzorem toho, jak se dá smysluplně a zajímavě trávit čas, nabídka společných chvil, jejichž prožitek dítě vtáhne, pohltí, nadchne natolik, že nebude mít na "krabičky" pomyšlení.


Jaké jsou vaše vlastní zkušenosti s dětmi, které navštěvují školu nebo školku s waldorfskou pedagogikou? V čem jsou jiné než děti, které chodí do „normálních“ mateřských školek a základních škol?

Absolventi waldorfských škol jsou na svůj věk výrazněji vnitřně vyspělými a samostatnějšími osobnostmi, jsou bohatí mnohými kompetencemi, dovednostmi a schopnostmi, o kterých se třeba mé generaci mohlo jen zdát. Jsou to lidé, kteří byli vedeni k hodnotám a k živému myšlení, nebyla jim předkládána strnulá fakta, ale sami dospívali k závěrům a řešením, mají dobře fungující vnitřní kompas, vnitřní hlas, kterým se mohou v životě řídit. Obdivuji jejich vysokou míru tvořivosti a schopnost si obhájit své postoje a názory. Jejich originalita a nápaditost, s jakou jdou po svých cestách, je inspirující. Dovedou si poradit, nezaleknou se výzev, jsou zkrátka životaschopní.


























151 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Láska